close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

opravdu kouzelné Vánoce

24. prosince 2019 v 8:00 |  Harry Potter svět
Kde jinde než v Bradavicích zažijete opravdu KOUZELNÉ Vánoce s velkým K. Chodby hradu jsou klidné a jaksi prázdné. Většina studentů už odjela domů za rodinou. Někteří odvážlivci zůstaly. Hagrid v pravidelném cyklu tahá do velké síně obrovské vánoční stromy. Profesorka mcgonagallová s Kratiknotem je umisťují a levitují na ně ozdoby.
Všude okolo Bradavic je bílo. Až by z toho kdejakého čaroděje, nebo čarodějku pálili oči. Famfpálové hřiště zdobí rampouchy, které jsou jak na tribunách tak na brankách. Skleníky mají na sobě sněhovou čepici. A i ty nejagresivnější rostliny, které by vám za normálních okolností rozdrtily každou kost v těle, v klidu sedí ve svém květináči a předstírají spánek.
Severus Snape si umyje své mastné vlasy a občas rozdá i nějaké ty body. Ustoupí od svého celoročního zlověstného pochodování po chodbách. Snad jako dárek zbývajícím studentům. Černou barvu oblečení ovšem nezamění. To by už bylo na pováženou.

Pravý opak toho je ředitel Brumbál jež vesele běhá po hradě v červeno zeleném mundůru, prospěvuje si koledy a všem nabízí citronové bombóny.
Domácí skřítkové jsou v kuchyni jako u vitržení. Pospíchají tam něco dopéct, tam dozdobit cukroví a dýňové košíčky. Sušenky s přáníčky na ně halekají z táců. Jsou to totiž hrozně ukecané sušenky. Nemluvě o vřeštících zákuscích. Občas do kuchyně zavíta i nějaký ten student a odchází plně vybaven jídlem, cukrovím i máslovými ležáky, že to sotva unese. Vzhledem k tomu že má plné ruce jídla, nemůže se dostatečně bránit potkáli ředitele a na té vybalancované piramidě mu přistane ještě pár bombonů.

Protiva místo bomb hnojůvek metá po studentech hůlková lízatka, tvrdá jak beton. A obrazy se slézají na ty největší, kde zborově pějí koledy.

Hagridovi tradičně utečou třaskaví skorejši. Jeden z nich se propálil do černého jezera skrz tlustou vrstvu ledu. Díky bohu bude jich míň a nebudou tolik ohrožovat studenty na výuce o kouzelných tvorech.
Do prasinek se každý den propašuje aspoň jeden student s dlouhým nákupním seznamem do medového ráje.

Ten večer je dechberoucí. Vánoční ples začal. Ta troška studentů se osmělí, navleče na sebe úchvatné róby a tančí až do pozdního večera. Brumbál pronese přípitek a hostina může začít. Stoly se prohýbají pod jídlem. Nebelvír se do jídla hrne a cpou se k prasknutí. Trochu krocana, na to dortíky, potom okurky, cukroví, přechytralé sušenky, čokoláda, masové rolády. Prostě všechno. Havraspár řeší spíš složení jídla a recepty než aby také jedli. Mrzimor přátelsky klábosí A Zmijozel vznešeně ukrajoje každé sousto dýkami se zdobenou čepelý. Každé sousto musí být dokonalé a jí se u tohoto stolu velmi kultivovaně. Pomalu si vychutnavají každé sousta jakoby každý z nich v tom momentě byl gurmán.

Nakonec stejně skončí všichni naprosto přejedení, že se sotva dovlečou do svých komnat. Spokojeně usnou a magická noc je přikryje svou sametovou tmou. Poslední světýlko v okně zhasne a Bradavice se zahalí do spánku.

 

One Soul - kapitola 2.

23. prosince 2019 v 8:00 | lilik |  One soul

Mezi ostrými hranami

Na noc jsem se utábořila pod horami. Vrhaly zlověstný stín. Z rokliny vycházely divné zvuky a noční zvěř se proháněla okolo. Do kruhu světla, který vrhal oheň se ale neodvážili. Už jsem byla blízko.zítra se vydám nahoru. Větev v ohni hlasitě praskla a k noční obloze vylítl proud jisker. Hlavu jsem měla položenou na kolenou objatých pažemi. V hlavě prázdno. Hypnotizoval mě klidný plamen a rozžhavený popel. Existuje vůbec to co hledám.

Co když má cesta bude trvat moc dlouho. Moje město, můj lid, už nebudou existovat. Ty bestie je sežerou za živa. Pohltí každou duši. Musím uspět. Plamen se komíhal a dával průchod mým apokalyptickým myšlenkám.

V lese blízko mne křupla větev. Moje tělo se naplo, připraveno v jedniném okamžiku hrozbu zničit. Mezi keříky za ohništěm se vynořila liška. Uklidnila jsem se, ale ne na dlouho. Bylo na ní cosi divného. Nezvířecího. Usadila se na druhé straně ohniště a obtočila svůj chvost kolem
tlap. Chvíly mě pozorovala a jakoby váhala. Pak promluvila. "Co pohledáváš v tomto lese mágu? Sem noha vaší rasy nezabloudila od pradávna." Liška zvědavě natočila hlavu a čekala na odpověď.

"Hledám služebníka liško. Bytost z legendy jež náš svět ochrání před zkázou." Viděla jsem snad, že se právě ušklíbla, nebo se mi to jen zdálo. Lišky se přece nešklebí.

"V těchto skalách číhá smrt a utrpení, jsi ochotna hledat i nadále královno?"

Jak může ta kůže zrzavá vědět kdo jsem, ani slovem jsem se nezmínila. Teď už byl ale posměch v jejích slovech slyšet zřetelně. Zatla jsem tedy zuby, spolkla ego a jala se odpovědět.

"Ano"

Malá lištička jako by se zvětšila, teď už by mohla konkurovat vzrostlému vlkovi. Vtíravý pocit nebezpečí se mi opět otřel o nohy a dorážel na mysl. Pozor, dej si pozor. Uteč.

"A jste ochotna podstoupit zkoušku vaše magická výsosti."

"Ano"

Liška teď už velká jako medvěd v mžiku přeskočila oheň, otevřela tlamu plnou špičatých zubů a spolkla mě. Vztek, síla i instinkt k boji byl v mžiku potlačen. Nemohla jsem se hýbat a padala temnotou. Slabost a spánek mě semkli a já ztratila pojem o světě.

One soul - kapitola 1.

20. května 2019 v 15:00 | lilik |  One soul

Legenda


Legenda našeho světa praví, že vznikl z duše. Z osamoceného přání. Ta duše se vtělila pak do jednoho z nás a stále žije a raduje se z naší přitomnosti. Tato duše ze své schránky činní velice silnou bytost. Dokonce silnější něž-li démoního bojovníka ze skryté vesnice....

Další legenda pak vypráví o skryté vesnici se služebníky, kteří vznikly ze stínů duše. Když panovník vybraný právem magie tuto vesnici najde a splní určené úkoly, bude na něj navázán přiměřeně silný služebník aby plnil veškeré příkazy a odvrátil zkázu království.

Tyto legendy znalo každé malé dítě v království Somnyum. Ale jak nám tyhle pohádky k čertu můžou pomoct pomyslela si královna. Její staří rádcové na ní vševědoucně hleděli nahoru na trůn. Boj o trůn probíhal každý rok při příležitosti velkého turnaje. Tady porovnávali ti nejnadanější své schopnosti v boji o život. Výhra znamenala korunu a přitom i likvidaci případných rebelantů. Ti nejsilnější padli vaší rukou a již neexistovala překážka vaší cestě na vrchol. Panovník pak tuto pozici většinou obhajoval. Dobrovolně odstoupil snad jen jeden v celé historii našeho království. Oh, právem magiie si tuhle zlatou židli držela již pátým rokem, ale nastaly komplikace.

Měli podobu černých monster podobných obludným vlkům. Napůl lidská bytost, napůl stvůra. Jako vedený šik sarančat, které sežerou vše a za sebou nechají jenom spoušť. Žádní zajatci, žádné vyjednávání. Byli hnání vztekem a zlobou. Přezto strategicky postupovali. Nemyslící horda měla totiž i své velitele. Generály. Propojená mysl celé hordy jim umožňovala vojenské manévry, jež naše jednotky nebyly schopné vykonat. Valili se ze severního portálu a ona neměla pochyby o tom, co se stalo se světem za portálem. Proto ji teď její rádcové nutily jít vyhledat skrytou vesnici. Nesmysl. Proč by právě ona měla opouštět lid ve chvíly, kdy ji nejvíce potřebuje. Vlci pohltili vše co jim přišlo do cesty. Království už přišlo o pár měst. Nezbyl ani popel po vypálených budovách, ten taky spořádali. I ty nejsilnější mágy pomalu opouštěla naděje. Náš svět se řitil ke konci. Nevěděli jsme jak to zastavit.

Proběhlo hlasování. A občané omámeni strachem promluvili. Musím jít. Je to směšné. Jedinná zmínka o nějakém umístění vesnice je kdesi v legendě. Tam na nejvyšší hoře najdeš vstup do skrytého světa. Světa bytostí starších než-li tento svět. Jenže roztříštěné pohoří je tak obrovská oblast, že najít něco alespoň připomínající vchod mi bude trvat několik týdnů i s pomocí magie. To už může být pozdě.

Zástupy mých poddaných stály na ulicích hlavních ulic a tiše sledovali jak odjíždím. Nejásali jako lidé, nebyli roztržití. Mágové jsou vždy rozvážní a oni do mě tiše vkládali své poslední naděje. Tisíce očí doprovázeli každý můj krok dokud jsem se nedostala za bránu. Hlavní město bylo napjaté z nadcházející války.

Zanechala jsem ho tam. Pod obranou kopulí štítu se tyčilo několik špiček věží a uprostřed bílý palác. Z oken vlály rudé praporce a černé střechy se leskly na slunci. Ztočila jsem oči zpět na cestu. Půjde to rychleji, když použiji magii. Vzedmul se kolem mne vítr. Vznesla jsem se a vyrazila rychlostí blesku vstříc zaprášené legendě našeho světa. Pro mé mágy, pro můj svět.
 


One soul – prolog

13. května 2019 v 15:00 | lilik |  One soul

začátek

Na začátku vlastně nebylo nic. Jen jedna osamocená duše uprostřed ničeho. Tetelila se samotou v černočerné tmě. Samota ji začala požírat a tak se dala na útěk. Duše zářila a se světlem přišly i stíny. Kroutily se a ubližovali. A duše sužovaná hrůzami vysílením usla.

Ve světě spánku se může dít cokoli, jsme omezováni jen sami sebou. A tak se stalo neuvěřitelné uvěřitelným. Vznikl nový svět. Nová galaxie. Nová rasa.

Uprostřed té temnoty se objevily dveře. Byly krásné a vysoké jako tři lidi stojící si na ramenou. Vydávali měkké světlo. Rostlinný motiv se vynul po celém obvodu a uprostřed byly vykládané safíry. Jako záchraný bod uprostřed tmy. A duše se znovu zatetelila. Pootevřela dveře jen co by se vešla dovnitř a ty se s rezonujícím bouchnutím uzavřeli na tisíce let.

Pan Black 10 – poslední

7. května 2019 v 20:00 | lilik |  Harry Potter svět
hlubina

Objevil jsem se na plání, kterou bičoval vítr. Ztěžka jsem se rozhlédl a uviděl střechu zchátralého sirotčince, kde Voldemort, neboli Tom Rovloj Radle, vyrůstal. Kousek odtud o pár desítek metrů níže bylo rozbouřené moře. Zde pod ty útesy schoval lord Voldemort svůj první viteál. Při tvorbě viteálu je potřeba oběť. Zabití člověka napomůže odštěpit kousek duše, která se pak skryje ve viteálu. Tento viteál stvořila smrt hlavní vychovatelky ze sirotčince. Vzájemná nevraživost mezi ní a tomem ji hned umístilo na první příčky možných obětí. Předmět pro kousek duše se pak stal medailon samotného Salazara Zmijozela, jež se v jeho rodině dědil po generace. Umírající matka ho zanechala jako jedinné dědictví Tommovi. Na prahu tohoto domu odevzdala své poslední a nejmilejší bohatství v podobě dítěte a zlata.

Pro dnešek jsem se rozhodl strávit noc v zchátralé budově. Tady mě nikdo hledat nebude. Magické stopy po přemístění jsem po sobě dokonale vymazal. Do jeskyního labirintu se vypravím až ráno. Zavolal jsem k sobě Kráturu. Při přípravě večeře mi vyprávěl jak je celý kouzelnický svět vzhůru nohama. Lidé jásají nad porážkou lorda Voldemorta a ministerstva dopadají zbytek jeho následovníků. Dům Blacků je hlídán a zapečeťen. Sirius byl obviňen z prozrazení fideliova zaklínadla Voldemortovi. a i když vím pravdu, nemohu teď svého bratra tahat z bryndy. Pochmurná nálada při jídle se nesla domem jako hustá mlha. Můj skřítek mi ustlal na lůžku pochybné kvality. I přez mé zkušenosti v nitrobraně se mi myšlenky v hlavě tloukli jak při zápase v boxu a mě pomalu začala bolet hlava. Ještě než mě políbil spánek mi z pod očních výček uteklo pár slz. Ani nevím za koho, či zaco. Možná, že za Longbotomovi, Pottrovi, Severuse, nebo další lidi co trpěli a zemřeli. Bylo jich moc. Moc na to abych si pamatoval jména, ale obličeje byli stále zřetelné. Jejich oči mě prosili v slzách a já nemohl ustoupit ani o píď, jinak by mě čekal stejný osud.

Další den jsme se mlčky vypravili na kraj útesu a pomalu se levitovali dolů. Vchod do jeskyních prostor se nacházel napůl ve vodě a tak jsem přeměnil jednu lžíci na veslici. Kouzelná pádla sama veslovala a já svítil dopředu hůlkou. Byla tu cítit smrt a temná magie. Nebezpečí číhalo za každým rohem a já se ostražitě rozhlížel kolem.

Asi po půl hodině jsme dorazili ke stěně a vylezli z loďky. Kráturovi bosé nohy pleskaly o kamené podloží. Ozvěnou se k nám ten zvuk vracel. Před námi byla do zdi vyrytá složitá runa požadující krev osoby, která chce vstoupit. Nebylo ji požadováno zrovna málo a já přemýšlel zda to má nezvané oslabit, nebo to byl jen morbidní požadavek zlem pokroucené mysli. Tak jako tak se musím dostat dovnitř, takže nemám na výběr. Ostrým švihem hůlkou jsem si rozřízl zápěstí. Runa se rozsvítila a přijala mou oběť až ve chvíli kdy se o mne již pokoušeli mrákoty.

Cítil jsem se otupěle a povznesele zároveň. Před námi se otevřel vchod a pohled na obrovské podzemní jezero. Někde v dálce byl vidět drobný ostrůvek. Jak by nám tady mohlo hrozit nějaké nebezpečí.Vše vypadalo tak klidně a přirozeně. Připravená loďka na břehu jezera tu byla určitě odjakživa. Rozmlžený pohled se trochu zostřil. Díky bohu, už si vidím alespoň pod nohy. Krátura loďku odvázal a ta nás unášela směrem k ostrovu. Minuta po minutě plynula dál v tichosti.

Náraz o bok loďky nám oznámil příjezd do cíle. Uprostřed osamocené pevniny byl sloup s mísou ve výšce pasu. Stál tam i pohár. Vše připraveno jako pro vznešené hosty. A tam, pod neznámou tekutinou na dně, tam ležel přívěšek. Viteál tvářící se nevinně jako novorozeně. V kapse pláště jsem měl připravený zub na jeho zničení. Vzal jsem do ruky pohár a zčal pít. Zprvu to pálilo jako ohnivá whisky, ale v nejhorším momentu to začalo být ještě horší. Padl jsem na kolena a Krátura mě podpíral z boku. I když jsem pil dál , měl jsem hroznou žízeň, bolela mě každá buňka v těle. Ostrá bodavá bolest mnou prostupovala jako hroty tisíce nožů. A v míse jakoby té tekutiny vůbec neubívalo. Svíjel jsem se v agónii, ale nepřestával pít. Na povrch mé mysli to vytahovalo ty nejhorší vzpomínky. Bylo to jako pít zkapalněný mozkomorův polibek. Stále a stále dokola.

A pak byl konec. Medailon tam klidně ležel připraven ke zničení. A já se ho dotkl. V ten moment celá ohromná jeskyně zaskřípěla a voda se zlovolně zavlnila. Zlo jež spalo se probudilo k životu. Bylo tam celou dobu. Když jsme vstoupili, když jsme jeli lodí a i když jsem pil to svinstvo. Moje mysl byla ale otupělá a prahnoucí po vodě. Nevnímal jsem ani Kráturovi vyděšené oči. Doplazil jsem se k hladině a hlasitě lokal doušek za douškem. Zmítající se humanoidní tvorové se přibližovali. Strážci viteálu. A já byl slabý na konci svých sil. Měl jsem chuť metat kletby, křičet, ale nemohl jsem se odsud ani přemístit. Jediná cesta pryč vedla přez vodu. Přez ně. Krátura se může přemístit, blesklo mi hlavou. On může. Prudce jsem se k němu otočil a sevřel jeho kostnatou ruku. Viděšeně na mě koukal.
"Kráturo, musíš odsud pryč, musíš přežít a zničit tuhle zlou věc" vtiskl jsem mu do ruk ten zatracený medailon.
"Ale pane, já vás tu nemohu nechat"
"musíš, slib mi, že tu věc zníčíš, Kraturo, slib mi to!" sklopil svoje uši a přikývl.
Ta stvoření už se sápala z vody.
"Ano,pane" a s třesknutím byl pryč.
Bylo pozdě. Srazili mě k zemi. Hůlka mi vyletěla z ruky a potopila se. Táhli mě k vodě a bylo jich čím dál tím víc. Slizká rybý těla mi zaclonila výhled a plíce mi zalila voda. Pak už jsem jen mohl bezmocně pozorovat vzdalující se hladinu. Ale své poslední nádechy jsem užil k dobré věci. Ke zničení temného pána a doufám, že to po mě někdo dokončí. Zavřel jsem oči a nechal se unášet. Už nemám čas. Jsem unášen vstříc smrti.


Pan Black 9

30. dubna 2019 v 20:00 | lilik |  Harry Potter svět
Rychle zmizet

Všechno bylo špatně. Byl jsem zatažen do víru událostí následujících týdnů. Lili a Jamesovi Pottrovým se narodil syn. Stejně tak Longbotonovým. Severus byl v depresích a strachu zmítán emocemi a Voldemort? Ten měl v rukou kousek věštby. Stal se paranoidním co se jeho naprosté nadvlády týče. Věštba se točila okolo jeho protivníka. Říkala, že toho člověka Voldemort poznamená sobě rovným. Dále pak hlásala o narození protivníka na sklonku sedmého měsíce rodičům jenž se pánovy zla třikrát postavili v boji. Tento popis bohužel seděl na obě rodiny a já se oprávněně děsil toho, co přijde.

Voldemort nás svolal ve své trůní síni a rozdal rozkazy. Dvě skupiny toho večera vyrazili zabíjet. Zmrzačený Petr Pettigrew přispěchal s tajemstvím fideliova zaklínadla domu Potterových a bylo rozhodnuto. Já s Belatrix a Roduphusem s dvěma nováčky jsme se přemístili před dům Longbotomů. Voldemort s Luciusem a Snapem k domu Potterovým.

Rodulphus vyrazil dveře kouzlem bombarda a vše dostalo rychlý spád. Šílená Belatrix se smála svým střeštěným hlasem a já se držel v pozadí. Překvapený Frenk Longbottom neměl šanci v mžiku ho odzbrojili a levitovali do vzduchu. Točil se okolo své osy s rozdrcenou pravou rukou. Ženský křik ze zadní části domu mi prozradil, že dostali i Alici. Její nářek byl srdceryvný. Vteklý Rodulphus chtěl vědět, kde je dítě. Používal rychlou fyzickou formu mučení, protože jsme neměli čas. Další a další criciatus dopadal na zmučený pár. Alice už omdlela, ale Frenk hleděl prázdnýma očima před sebe. Taky tady už nebyl. Tolik bolesti jejich nervová spojení už neunesla.

Museli jsme zmizet. Bystrozoři se už přemístili do vedlejší ulice. Fénixův řád je těsně následoval. Naposled jsem se podíval na dvě zhroucená těla a přemístil se rovnou domů. Setiny poté byla na ulici umístěna protipřemisťovací obrana. Leč pozdě. Jedinou nadějí mi bylo, že malý Longbottom přežil. Někam ho schovali a Brumbál ho najde.

Doma jsem nalezl kuchyň s rozmláceným nábytkem a zvlykajícího zhrouceného Severuse v rohu místnosti.
"Nemohl jsem nic udělat, NIC! K čemu to všechno, když jsem jí nemohl zachránit. Musel jsem jen stát a přihlížet jak ji Voldemort zabíjí. A pak, pak se pokusil zabít Harryho." křičel přez své slzy, ale mě neseděla ta poslední věta.
"Jak pokusil, Harry to snad přežil?!" padl jsem k němu na podlahu a cloumal mu s rameny.
"Lili Harryho chránila, nemohl přez ní, mohla se zachránit, ale ona se místo toho otočila k němu a posledními slovy nad ním vydechla nějaké kouzlo.... a pak... pak... on.....on ji zabil. Ale když chtěl seslat avadu i na něj, nějak se to odrazilo, odrazilo se to a zasáhlo jeho. Regulusi, Voldemort je asi mrtvý." A znovu propukl v pláč.

Byl jsem otupělý tolika informacemi a jako zkamenělý si přehrával v hlavě slovo mrtvý. Stále a stále dokola. On není mrtvý, není a vím to jen já. Je na hranici mezi životem a smrtí jako přízrak, ale stále žije. Může povstat a já tomu musím zabránit.

"Severusi musím teď zmizet" zmateně se na mě podíval.
"Voldemort padl a já musím pryč, budou se konat hony na zbylé smrtijedy, aby byly odsouzeni do azkabanu. Ty jsi v bezbečí, protože se za tebe zaručí Brumbál, ale já ne, musím zmizet. Hned." Pomalu přikývl a zeptal se kam. Zavrtěl jsem hlavou. Hned pochopil. Nesmí spolupracovat ani mi pomáhat. Přitížilo by mu to u výslechu, dozajista bude pod vlivem veritaséra.
"Zbohem tedy" nechal jsem ho za sebou ve svém domě a s již připraveným zavazadlem se vydal pryč.

Pan Black 8

23. dubna 2019 v 20:00 | lilik |  Harry Potter svět
přichází konec

Hned nazítří se Severus objevil v přemisťovací místnosti obtěžkaný zavazadly. Kupodivu stihl nakoupit všechny věci ze svého seznamu. Přísady měl pečlivě jednotlivě zabalené, aby se skleněným nádobkám nic nestalo. Ubytoval jsem ho v jednom z prostornějších pokojů v prvním patře, který měl i menčí rohovou laboratoř a přilehlou koupelnu. Dalo se tedy mluvit skoro o samostatném otevřeném bytu, než-li o pokoji.

Celý týden jsem se snažil naučit ho alespoň něco z pokročilé nitrobrany. Z jeho chabých základů se postupně stávaly ucházejicí hradby. Každé ráno i večer musel podstupovat meditaci. Roztřizoval své myšlenky do jednotlivých šuplíků. Od svého narození až po přítomnost. Jeho smysli se bystřily a čtení mezi řádky se stávali lehkostí. Příležitostně jsme vedli souboje s pomocí všech dostupných prostředků. Vyvynula se v něm podlost hodná smrtijeda. Po tom týdnu mi uštědřil pár ran mečem i nožem. Pro boj s hůlkou a zbraní měl vrozený cit. Zbytek dne trénoval své tělo i ducha. Krátura nám připravoval vydatné jídlo a staral se i o dodej nových materiálů ke studii. Vařili jsme pokročilé lektvary do zásoby, všechny možné protijedy i jedy. Dokonce se nám povedlo vytvořit několik docela nepříjemných útočných kouzel pomocí studia starodávných run. Jakobychom se připravovali na válku. Nebylo to daleko od pravdy, připravovali jsme se na přežití.

Severusovi to léto přišel dopis z Bradavic s prozbou, aby se stal učitelem lektvarů. S jeho titulem lektvarového mistra se to dalo skoro očekávat. I když teď spíše toužil po místě učitele obrany proti černé magii. To místo bylo ale prokleté od doby kdy se Voldemort objevil naposledy ve škole a ucházel se o tento post. Byl samozřejmě odmítnut a to ho rozlítilo. Proto tento post proklel kletbou, aby zde ani jeden učitel nevydržel déle než-li rok. Vždy se stala nějaká nehoda zranění, smrt, nebo cokoli co dotyčnému znemožnilo další rok nastoupit na svůj post.

Při příležitosti návštěvy školy se také Voldemort dostal do tajemné komnaty, přesněji do zadní části, do Salazarových komnat. Z jeho osobní knihovny odcizil několik knih s černou magii. Anglie třes se. Vědomosti samotného Salazara Zmijozela byly v rukou největšího černokněžníka naší doby. A on se tím také nepokrytě chlubil. Proto o tom vím. Voldemort byl prostě narcis. Pokaždé když plánoval něco naprosto ďábelského a destruktivního nezapomněl se pochlubit vnitřnímu kruhu smrtijedů.

Severusův výcvik pokračoval v klidu dál, až přišla zkouška ohněm. Nebo Voldemortem chcete-li. Při jednom z mučení cruciatem se začal velice hrubě prohrabávat v mysli svých obětí. Většina z těch lidí řvala bolestí. A Severus se k nim po pár minutách přidal taky. Kroutili se na kamenné podlaze v bolestné agónii. Pán zla nesměl u Snapea narazit nažádnou obranu, a tak jsem ho musel naučit mnohem těžší způsob jak to před ním schovat. Musel si utvořit neprůstřelné vzpomínky, místo těch podezřelých a vše jimi zakrýt. Bylo to jako koberec pod který všechno zametl. Podsouval falešné za ty pravé. Muselo to proběhnout naprosto plynule. Aby se vyhnul i nejmenšímu podezření. A za bolesti jíž mu způsoboval cruciatus to bylo opravdu umění.

Zvládl to.

S každým vpádem do jeho mysli se stával zběhlejší v podstrkování vzpomínek. Pořád studoval a tvořil nová kouzla ve svůj prospěch. Veškeré Voldemortovi aktivity chodil hlásit Brumbálovy a fénixovu řádu a zpět se vracel zkroušený, rozerváný, ale přezto šťastný. Miloval Lili Evansovou. Ale ta si vzala Jamese Pottra. Tento šťastný manželský pár byl členy Fénixova řádu a Severus pokaždé musel čelit zelinkavým očím své lásky. Pro ni by podstoupil cokoli, možná i osud horší než pracovní dráha smrtijeda a obávaného mistra lektvarů. Pro ni by snesl modré z nebe.

A já se mezitím připravoval na něco mnohem horšího nad strasti lásky. Věděl jsem proč je Voldemort nesmrtelný. Stačilo se dostat k jedné ze Salazarových knih a to slovo na mě doslova křičelo ze zažloutlých stran. Ta nejčernější magie, která existovala, aby mohl čaroděj přežít.

Viteál.

Po pátrání zda Voldemort nějaký stvořil mě obalilo zděšení. Bylo jich sedm. Sedm odštěpků jeho duše ukryté v předmětech zakladatelů. Musel jsem dál pátrat měsíce abych našel místo ukrytí alespoň jednoho z těch temných artefaktů. Další měsíce proběhly hledáním věci, či kouzla, které by mohlo to zlo zničit. Skoro jsem rezignoval, když se ve starých knihách našeho rodu objevila zmínka o nesmírně cenné části magického tvora v našich rodinných trezorech. Po několika hodinovém pátrání mezi všemi truhlami a krabicemi jsem našel prastarou vyřezávanou truhlu pod vrstvou prachu. Byl do ní vyryt složitý a jemný tvar hadí kůže a vevnitř se skvěl přední jedový zub baziliška. Tento zub pocházel z hada, který žil před mnoha lety v hadích chrámech v Egyptě. Prastarý netvor zdechl kdesi v poušti a jeden z mých předků ho našel. S živým tvorem by neměl šanci na přežití natož získání části z jeho těla. Našel jsem i jeho šupiny a metry poskládané kůže.

S jistou úctou v očích jsem tu truhlu uschoval v rituální místnosti a kouzlem ji uzamknul. byl jsem tak zaměstnán svým úkolem, že jsem si nevšiml blížící se pohromy. Když jsem se doslechl o nějaké důležité věštbě ohledně Voldemorta a jeho soka, odmávl jsem to do pozadí. To jsem ale ještě netušil co nastane poté.



Pan Black 7

16. dubna 2019 v 20:00 | lilik |  Harry Potter svět
Brblání a slanina

Když jsem se dostal domů rovnou jsem zaplul do mé laboratoře a vytáhl zbylé rubíny. Vložil jsem je do speciálního mikroskopu a pipetou na ně kápnul kapku krve. Magický kámen začal ihned zářit tlumeným červeným světlem. Reagoval na magii v krvi. Kapku pohltil a vsákl do sebe. Teď byla přesně uprostřed a tvořila jádro kamínku. Tento postup jsem zopakoval ještě třikrát a poté vytáhl zlaté úchytky a kožené šňůrky. Drahý kov jako je zlato lépe vedlo magii. A nenápadné černé šňůrky byly z testrálí kůže, tudíž plnili jistý zneviditelnostní účel. Testrála totiž viděli jen ty lidé, kteří byli přítomni něčí smrti. Jednalo se o černé kostnaté koně s blanitými křídly. Byli převážně používáni pro přepravu kouzelnických kočárů. V Bradavicích tahaly kočáry se studenty na začátku roku a občas se vyskytli i v ministerských službách pro převoz důležitých osob. Přez toto ušlechtilé zaměstnání byly považováni za tvory temnoty.

Odfrkl jsem si. Tohleto hloupé rozdělování předmětů, kouzel a tvorů mezi bílou a černou magii je jen šaráda. Politická propaganda ministra Minchuma. Po válce s Grindewaldem se ministerstvo celkově snažilo oddělit zlo od dobra jako zrno od plev. Na šedé rytíře naší doby se zapomnělo. Já, jakožto člen temné rodiny jsem to také neměl na ministerstvu zrovna lehké. Ještě, že i v tomto novém světě se našlo místo pro korupci a úplatky.

Ach jak já zbožňoval komedie na ministerstvu zcela v mé režii. Proplouval jsem mezi zákony jako ryba ve vodě. Jednoduše jsem mazal svě jméno z jakýhkoli mě nebezpečných listin.Velice nápomocný úředník v této úloze byl pan Watson. Slizký tlouštík s kalhotama plnýma strachu. Jednoduchý cíl pro mé vemlouvavé výhružky. Navíc byl vázaný magickým slibem mlčenlivosti. Nerad jsem podstupoval nějaké ryziko a když už jsem šel proti zákonu pojistil jsem se všemi dostupnými prostředky, aby mě nikdo neodhalil avše šlo dokonale hladce dle mých ďábelských plánů.

Nad stolem jsem se ušklíbal jak zákeřnice chlupoobočnatá a dál tvořil své dílo. Ze skříně jsem pak vytáhl kufřík s několika samozvětšovacími přepážkami. Přívěšek pro přemisťování byl uložen v menší krabičcce se sametovým póstrováním. Do vedlejší přihrádky kufru jsem vložil pečlivě složený vylepšený neviditelný plášť. Dál jsem přihodil seznami knih a přísad do lektvarů. Také nějakou tu základní výzbroj dle vlastního uvážení a jednu vestu z dračí kůže, která blokovala nižší kletby. Přhrádky se rojily a velikostně přizpůsobovali vloženým předmětům. Teď už jen stačilo zaklapnout kovové přezky kufru a bylo hotovo. Bál jsem se aby si mě někdo nespojil se Snapem i z hloupého předání kufru přez Gringotovi, protože někteří lidé tam posedávali až podezřele dlouho. držel jsem se pravidla, že i stěny mají uši a nerad bych aby se něco z mých sympatii k jistému utajenému špehovi nedostalo k uším kohokoli z Voldíkovi sekty. Do které jsem schodou okolností též patřil. Tudíž jsem daný kufr zmenšil na velikost zaklapávací nokie a přivázal mé milované sově na nohu. Můj výr ušatý se načechral důležitostí div si nevykroutil svou hlavu a s ladností slupnul úplatek na cestu v podobě posctivého plátku slaniny. Agar byl až moc chytrý a vypočitavý sovák. Taky na něj bylo zpolehnutí s doručováním pošty za jakéhokoli počasí. Padli jsme si do oko právě ve chvíli kdy se vykálel přímo předemnou na hlavu jednoumu zvlášť nepříjemnému ministerskému pracovníkovi na příčné ulici. Pyšně na mě shlížel ze svého bydýlka s uličnickým pohledem, jakoby se ptal zda toho mizeru umlčel odpovídajícím způsobem. Zavalitý, drobný úředník se drápal po sově s hrdlem plným nadávek a se slibem, že mu zakroutí krkem. Což dokonale odvedlo pozornost od jeho pohozené brašny, dalo mi to dostatek času prohodit bez povšimnutí ty správné dokumenty než to zcela brunátný v tváři vzdal a se zlostným pohledem pokračoval dál v rozhovoru se mnou.

Po dokončení mé ministerské pochůzky jsem se vrátil na ono místo a výr tam seděl s vševědoucným pohledem. Domů už jsem se nevracel sám, ale se svým upovídaným opeřeným přítelem. Jak jsem později zjistil měl oblibu v brblání si pod zobák a tučné slanině. V krámku mi řekli, že od všech předešlích majitelů uprchl a byl velice agresivní. Poslední majitel ho v potyčce málem zabil kouzlem a tak jsem mu dle této události vybral jméno Agar. Znamenalo to jeden uprchlý...

Pan Black 6

9. dubna 2019 v 20:00 | lilik |  Harry Potter svět
Nesnáším sladké

Probudil jsem se v raních paprscích, které příjemě zahřívali mou postel. Okno bylo přímo naproti ní. Teplo mi hladilo tvář a skoro jsem byl rozhodnut takto zůstat celý den. Ale dnes byl den, kdy dostanu důležitou odpověď od Severuse. Setkání proběhne v jednom z pokojů v Ďeravém kotli. S jistou nevolí jsem tedy odhodil svou deku a definitivně ke mě pustil zimu. Má ospalá barikáda byla v mžiku pryč a já se rychle přesunul ke skříni, abych si vybral nějaké oblečení. Pro dnešek to muselo být něco nevýrazného, takže žádné slavnostní hábity rodiny Blacků a jiné okázalé hacafraky, jenž by na mě přitahovaly pozornost lidí okolo. Dnes jsem musel zapadnout do střední vrstvy kouzelnického světa. Nejlépe tak, aby si mě nikdo nepovšimnul, nepamatoval. Kalhoty jsem si vzal černé jako vždy, šedý rolák jsem sotva přetáhl přez hlavu a kriticky se prohlédl. Ušklíbl jsem se, jisté eleganci se asi přec nevyhnu. V zadní části šatníku jsem zahlédl ošoupaný hábit ještě z mých školních let. Myslím že zrovna tenhle čelil v první linii jednomu mému nepovedenému lektvaru. Zmučená látka byla místy dokonce děravá kolem dolního lemu. To bylo přesně to co jsem potřeboval. Byl z mého posledního ročníku a tak mi naštěstí sednul i teď. Z botníku jsem vyhrabal pánské polobotky s ošoupanou špičkou a zdělil kráturovi, že se vrátím až odpoledne.

S radostí jsem zaplul do přemisťovací místnosti a s tichým prásknutím se přemístil. Teď jsem byl opravdu rád, že jsem to vytvořil, protože na náměstí před mím domem se to jen hemžilo mudly. Probýhali přestaby a rekonstrukce na poničených domech požárem.Dělníci dělali hrozný rámus, ale pár tišících kouzel to hned napravilo.

Nikdo se na mě v dolním patře Děravého kotle ani neotočil. Všichni se věnovali své konverzaci jídlu, či pití. Jen jsem se hostinského zeptal na číslo pokoje Snapea a vyklusal po schodech.

Otevřel jsem celkem schátralé dveře a naskytl se mi pohled na jasně nervózního Severuse jenž seděl u kulatého stolu uprostřed místnosti a klepal svými dlouhými prsty o desku. Otočil se na mě tak rychle jakoby ho kousla tříhlavá zmije. Věděl, že se nachází na tenkém ledě a byl jako uzlíček nervů.
"Tak?" řekl jsem sametově. to slovo se převalovalo po pokoji a neklidný Snape se pod ním ošil.
"Mám snad jinou možnost? I kdybych ti řekl všechny argumenty. Pro a proti. Vždy se doberem k stejnému cíli. "Přijímám" skoro to na mě vyštěkl. Otočil se směrem k oknu, za nímž zrovna s rachotem projel vlak.
Spokojen s odpovědí jsem vytáhl hůlku a vyslal do zdí kouzlo pro soukromí a proti odposlouchání.
"Báječně. Tudíž tě mohu seznámit s podrobnostmi. Nemusím snad zmiňovat, že Brumbálovi a jeho ptačímu klubu nic neprozradíš. Jsou moc jednoduchý cíl a je snadné od nich získat informace, což by pro mne nebylo zrovna dobré. Musíš pochopit jaké je to pro mě riziko, neboť tu za tebe nastavuji vlastní kůži." Snape se otočil zpět na mě a zabodl do mne jeho onyxový pohled. Nyní mi věnoval plnou pozornost. "Během následujících pár dní vyrobím amulet, který ti umožní přemisťování rovnou do mého domu. Ten je pod velmi silným Fideliovým zaklínadlem a nachází se v mudlovské čtvrti. Pergamen s tajemstvím jež ti umožní se přez zaklínadlo dostat přiložím k amuletu a uložím je u Gringotů na tvé jméno. Pergamen se po přečtení zničí. Co se týče amuletu, nikdo ti ho nebude moci odebrat bez tvého magického souhlasu. Budu tě muset naučit minimáílně nitrobranu. A to na mistrovskou úroveň, protože se budeš muset bránit před prohrabáváním myšlenek od pána zla. U všech svých podřízených provádí kontroly namátkově a celkem často. Do zítra si na to přečti alespoň jednu, dvě knihy. Musíme začít co nejdříve. Jakmile totiž najde něco, co nebude zcela v pořádku na místě tě zabije. Nebo využije proti Brumbálovi."
Jak jsem mluvil postupně se mu jeho oči rozšiřovali hrůzou. Nakonec seděl na židli jako hromádka neštěstí a tvář měl položenou ve dlaních. Brumbál byl starý a evidentně pošetilý. Neřekl mu vůbec nic.
"Potřebuju přežít Regulusi, ne já musím... Hned zítra budu očekávat dopis od Gringotů ohledně věcí co mi k nim uschováš a poté jestli ti to nebude vadit se budu co nejsnaživěji věnovat zvlánutí nitrobrany a ostatním potřebným věcí."
"Nezapomeň si šikovně zařídit alibi. Ohledně toho , kde trávíš svůj čas a..."

Celým domem otřásl náraz magie. Ze spodního patra se ozvali výkřiky. Rychle jsem zrušil veškeré tišící kouzla a mávl na Severuse aby zůstal v pokoji. Pomalu jsem otevřel dveře s připravenou hůlkou. Schody dolů ozařovali všechny možné kouzla, ale nejčastěji zelená. Už jsem si chtěl oddechnout, protože to byl útok smrtijedů, ale pak se mé tělo opět napružilo. Nespokojeně jsem sykl. Nebylo by dobré, kdyby mě tu našli spolu se Snapem. Z pokojů se nešlo přemístit jenže útěková cesta už byla zablokovaná. Na schodech byli slyšet kroky. Severus na mě vyplašeně zíral. Přiskočil jsem k němu a strčil do něj tak aby padal směrem ke zdi, se zamumláním "Servo" se z ní stala jakoby vodní plošina a spolkla celé tělo. Kroky byli hlasitější a přibližovali se. Rychle jsem zaplul za stůl a popadl příbor k jídlu, které díkybohu Severus nedojedl. Dveře se rozrazili A dovnitř nakoukl Rodulphus Lestrange. Za ním se nakupili tři postavy nových rekrutů. Ušklíbl se a já polk kousek ovocného knedlíku. Jak já nesnáším sladké.
"Co tady děláš Blacku" Vešel do pokoje a Zvědavě si mě prohlížel. Byl kousek od tekuté zdi.
"Dávám přednost jídlu o samotě, nežli s tou polokrevní chátrou dole. Jídlo pak chutná lépe"
"No teď si to tam můžeš jít klidně dojíst" uchechtl se a asi spokojený s mou odpovědí se vybral před hospodu a přemístil se pryč. Musíme zmizet než přijdou bystrozoři.

Přiběhl jsem ke stěně a ruku ponořil do tekutiny. Nahmatal jsem ruku, chytil ji a vytáhl Severuse na denní světlo. Vykašlal ze sebe nějakou tu omítku, ale naštěstí ještě dýchal. Musíme jít. Dole bylo slyšet další prásknutí. Páni zákona už jsou tady. Nu což. Vytáhl jsem okno k trati dokořán, vyšplhal na parapet a postávajícího Snapea stáhl sebou. Zařval zděšením, když zjistil, že padáme volně vzduchem. Okolo se mihla konstrukce kolejí. Byli jsme 40 metrů nad zemí. 30, 20....prásk.

Ne nedopadli jsme. Tandemově jsem nás přemístil do uliček Londýna. Tam jsme se zařadili do davu a já se od ještě stále vyděšeného Severuse oddělil. Ještě dnes musím vyrobit přemisťovací amulety.

Pan Black 5

2. dubna 2019 v 20:00 | lilik |  Harry Potter svět
Krev rodu Blacků

Svůj plášť jsem odhodil přez opěradlo křesla a rázným krokem se rozešel do útrob domu. Nahodile jsem rozrážel dveře a s novým pohledem na věc si prohlížel již známé pokoje. Soustředěním své mysli jsem se snažil najít místo, které by bylo ideální jako přemisťovací bod v domě. Musel mít ideální položení a tu správnou atmosféru magických částeček. V chodbě za kuchyní jsem našel to, co jsem hledal. Menší místnost se nacházela skoro ve středu domu v přízemí, což bylo ideální. Evidentně tu dlouho nikdo nebyl, protože dřevěné obložení bylo oprýskané a dokonce jsem zahlédl pár pavučin. Při mém příchodu se také zvedla vlna prachu jakoby si na mě místnost kýchla. Než začnu s nějakými kouzly musí tohle všechno zmizet.
"Kráturo!" Skřítek se hned objevil vedle mne s dotazem co si budu přát.
"Ukliď a oprav tuhle místnost, chci z ní vytvořit přemisťovací bod v tomto domě. Ode dneška bude zase používaná. "
Odešel jsem do své knihovny, kde jsem hledal jeden určitý regál. Po poťukání hůlkou na určité knihy se odsunul a já měl přístup do skryté místnosti. Tato místnost byla srdcem domu. Zde byli uvázané veškeré ochrany, štíty, dokonce i kouzlo, které dům udržovalo pohromadě a neviditelným před běžnými obyvateli náměstí. Nevlídná místnost měla kamené zdi, v kterých bylo vyryto nespočet run. Každá generace Blacků přidala něco svého a jejich společná síla vytvořila z tohoto obydlí v podstatě nedobitnou pevnost. Každý následník rodu byl zasvěcen do jemných niancí spletitosti tohoto systému a dokázal se orientovat mezi jednotlivými kouzly jako tanečník na parketu. Bylo to nutností. Jedinná chyba a celá struktura by se zhroutila. Musel jsem vědět co kam mohu přidat a co by způsobilo kolabs celé sítě. S jemností jako mistr pohlíží na své dílo jsem rukou přejel rukou po zdi a hledal bod kam bych mohl vložit vyjímku v obranách, aby vznikl tunel pro přemisťování. Bude to složité, protože i tento přemisťovací bod bude muset být dokonale chráněn. Jinak by se sem mohl přemístit v podstatě jakýkoli kouzelník, který by si toho všiml. Zeď reagovala na můj magický podpis a jakoby mě sama vedla k bodu kam jsem měl protkat ono kouzlo. Budu ho muset vložit do Fideliova kouzla, to bude onou pojistkou pro nepovolané.

Začnu tedy s přípravami. Napadla mě šílená myšlenka. Mohu provázat to základní kouzlo zde v místnosti s nějakým artefaktem, který zajistí ještě větší kontrolu nad tím, kdo se sem přemístí. Na mysli mi hned vyvstanuli rubíny, které jsem si vyzvedl od Gringotů. Došel jsem si do laboratoře pro vše potřebné a cestou knihovnou vyzvedl ukrytou rituální knihu, v která byla zapsaná celá historie ochran domu od samotného Phinease Nigelluse Blacka a jeho sourozenců. Krátura na mě už čekal. Svůj úkid místnosti stihl přesně na čas. Teď mi bude muset pomoct. Otevřel jsem vyřezávanou truhlici s rubíny a čtyři odebral na stranu. Z nich později vytvořím ony přívěsky pro povolení k přemístění. Zbytek jsem rozmělnil na prach a zalil vlastní krví. Veškeré zde provedené kouzla obsahovali krev daného Blacka, který kouzlo použil. Právě Blackovská krev spojovala celou tuhle síť kouzel dohromady.

Vzniklou hmotu jsem rozdělil na půl. Polovinou se musí vyleptat runa do zdi a druhá přijde na mě. Jen jsem doufal, že znamení zla na průběh nebude mít žádný vliv a nenaruší rodovou magii. Sundal jsem si košili a s husí kůží se posadil do středu místnosti. Krátura se ujmul své práce a na celý hrudník i záda mi rudou pastou začal kreslit obrazce. Byli to runy kouzel, které se nacházeli na zdi okolo místa, kam jsem hodlal vložit to svoje. Složité spirály Fidelia se mi kroutily na hrudníku a nad mým srdcem pak spočívala ostrohraná runa pro portálový tunel. Pomocí hůlky jsem ze svého místa umístil stejnou runu na zeď. Začal jsem odříkávat složitou intaakci.
"Carpe sanguinem magicea meam facti parte totum"
V podstatě jsem poručil zdi ať přijme mou magii a krev jako svou součást. Po tomto se obrazec na zdi i na mé kůži rozzářil a vpil se na své místo. Ve zdi se vypálil tak, že vznikla mělká drážka a na mě se doslova vsákla do kůže. Byla stále tam, pouze v hlubších vrstvách svaloviny. Menší poryv magiie se ztáhl zase zpět ke mě a já se vyčerpáním sesunul na podlahu. Krátura byl hned vedle mě a zjišťoval můj zdravotní stav.
"Pan Regulus by si měl odpočinout a doplnit své magické zásoby"
Ano, vysálo to ze mě více jak polovinu mé magie a to jsem nebyl žádný slaboch. Ale vpletení a proražení skrz všechny ty vrstvy staré rodinné magii, která byla spečetěna krví, si vybralo svou daň.
"Kráturo, přemísti mě do postele a přines mi lektvar doplňující magii a bezesný spánek. Nezapomeň pečlivě uzamknout tuto místnost"
"Ano můj lorde"
 

Pan Black 4

26. března 2019 v 20:00 | lilik |  Harry Potter svět
Příčná ulice

Teď je jen na Severusovi, zda mou nabídku přijme a chopí se šance na přežití, nebo svůj život zahodí jako toreador červený prapor před býka. V našem případě je onen byk pán zla.

Po tomto menším výletě do sídla lorda Voldemorta jsem se konečně dostal k přerušené činnosti a to nákupu chybějících surovin na lektvary. Z police jsem sundal vak s letaxovým prachem, trochu hodil do krbu a zřetelně pronesl cíl mé cesty. Děravý kotel. Zelené plameny mi olízly kabát a já se objevil v hostinci. Přesneji řečeno v krbu, který dominoval celé místnosti. Hostinský mi jen slušně pokynul na pozdrav a já se odebral do zadní části kde byli dveře do zadní uličky. Pro normálního člověka tu byla k vidění pouze stará cihlová zeď, ale pro kouzelníka to byl skrytý vchod do příčné ulice. Vytáhl jsem svou hůlku a poklepal na jednu z cihel. Ty se předemnou začali pohybovat a rozestupovat, až vznikl dostatečně velký vchod. Ten se za mnou hned uzavřel. Stál jsem na začátku opravdu dlouhé ulice, která byla doslova přeplněna všemožnými obchody.

Nejprve jsem musel do Gringotovi banky, do mého trezoru, abych si vybral potřebnou sumu peněz na nákup. Zamířil jsem tedy do obrovské rohové budovy tyčící se do značné výšky. Některé jeji výčnělky byly architektonicky naprosto nesmyslné a přesto budova držela pomocí magie pohromadě. Prošel jsem mezi masivními sloupy a vstoupil do hlavní haly. Všude byl neuvěřitelný ruch. Lidé okolo pobíhali, čekali až přijdou na řadu a většina řešila své záležitosti u přepážky. Na každé přepážce seděl na svém vyvýšeném místě skřet.

"Dobrý den, potřeboval bych si vybrat ze svého trezoru"
"Jméno"
"Regulus Arcturus Black"
"A má pan Black svůj klíč"
"Zajisté"
Skřet se otočil za sebe, aby sehnal někoho, kdo mě odveze dolů k trezoru.
"Griphoku, odvez pana Blacka k trezoru číslo 1 348."
Vyrazil jsem tedy za skřetem v červeném saku. Nasedli jsme do malého vozíčku s petrolejovou lampou vepředu a rozjeli se do útrob Gringotovic banky. Můj trezor byl až pěkně hluboko mezi ostatními trezory starobylých rodin. Okolo vozíku se míhala hrubě opracovaná kamenná zeď a v občasném otvoru bylo vidět dno celé šachty, kde odpočívali ty největší hlídači trezorů. Draci. Mám pocit, že jsem zahlédl jednoho trnoocasého maďarského jak zrovna kolem sebe chrlí oheň. Nervózně jsem polkl. Vozik naštěstí odbočil na druhou kolej vedoucí na druhou stranu od těch obrněných tvorů. Po dalších pěti minutách začal spomalovat až se úplně zastavil před vyřezávanými kovovými dveřmi. Griphok vystoupil a požádal mě o můj klíč. Složitý mechanismus na dveřích se začal pohybovat až vše zapadlo na své místo a dveře se otevřely. Naskytl se mi pohled na rodinné jmění. Krom gaelonů, srpců a svrčků se zde nacházelo i pár magicky vodivých drahokamů a jiné užitečné věci, které by jste jen tak v obchodě nenašli. Magické artefakty, starobylé knihy většinou obsahující již zakázanou, nebo zapomenutou magii, sbírka vzácných magických svitků a pár zapečetěných věcí, které jsem nedokázal identifikovat.

Ze svého pláště jsem vyndal jeden bezedný váček na peníze a nahrnul do něj hrstku od každého druhu mincí. Dál jsem vyndal vyřezávanou dřevěnou truhlici a opatrně do jejích přihrádek naskládal magické rubíny na moji práci. Dál jsem ještě vytáhl z knihovny určenou knihu k tématu výroby této věci a pěčlivě si vše uložil zmenšené do kapes. Poté co skřet opět trezor pečlivě uzamkl následovala cesta zpět na povrch. Slušně jsem se rozloučil a zamířil do obchodu s ingrediencemi na lektvary.

Měděný zvonek nade dveřmi oznámil můj příchod. Prodavač se na mě jen podíval přez kulaté brýle a opět se vrátil ke čtení denního věštce. Zahnul jsem mezi vysoké tmavé regály. Byly plné skleněných nádob s rostlinami, živočichy, houbami a tekutinami. Další regál obsahoval zase tucty sáčků s práškem, nebo pilulemi. Leželi tam i vzácné části magických tvorů. Prošel jsem celým obchodem a k prodavači se vrátil s plnou náručí věcí. Laskavě odložil své noviny a sdělil mi, že mě to bude stát sedm gaelonů. Vyskládal jsem mu na pult komínek zlatých mincí a s rozloučením opustil obchod. Nikam jsem nespěchal a proto jsem se vydal domů pěšky.

Asi blok od domu jsem zjistil, že to byl zatraceně dobrý nápad. Všude okolo se míhaly hasiči a záchranáři. Dva mudlovské domy lehly popelem. V hlavě jsem si poznamenal, že budu muset vytvořit v domě přemisťovácí bod, abych se mohl nepozorovaně přemisťovat rovnou tam. Prohrabal jsem se v kapsách kabátu a vytáhl neviditelný plášť. Na rohu ulice jsem ho přez sebe přehodil a rychle proběhl náměstí. Oddychl jsem si až za vchodovými dveřmi. Teď mě čeká spousta práce.

Pan Black 3

19. března 2019 v 20:00 | lilik |  Harry Potter svět
Nabídka

Čím déle jsem otálel, tím více mě ruka pálila. Dostat se k mému pánu byla najednou nutnost a mé myšlenky i činy se upínaly jen k tomuto činu. Jak on sám řekl, byl jsem jeho. Jako věrný pes, který vždy přiběhne, i když je kárán a bit. Znamení zla byl náš obojek, náš čip. Pán zla vždy věděl o tom, že jsme použili magii, kde jsme, a vždy si mohl vyžádat naši přítomnost.Běžel jsem schodištěm dolů, div že jsem nespadl a poté se vymotal ven na nádvoří, abych se mohl přemístit. To bylo jediné na čem mi teď záleželo. Zhmotnil jsem se z černého kouře uprostřed hlavního pokoje v panství Rolvojů. Naštěstí jsem nebyl poslední příchozí. Palčivá bolest zmizela a mě objala příjemná úleva. Až potom jsem se začal ohlížet po důvodu svolání. Hned jsem si všiml nervózně se pohupujícího se hloučku trochu víc vzaději. Nový rekruti. Vnitřní kruh, do kterého jsem shodou okolností také patřil, se potutelně šklebil. Moc dobře jsme věděli, co obnáší být podroben zkouškám oddanosti lordu Voldemortovi. Zamračil jsem se, když jsem mezi těmi kuřaty zahlédl jistou známou umaštěnou hlavu. Při bližším zkoumání jsem zjistil, žejsem se ke své smůle opravdu nemílil. Úžas přešel na zděšení a to potom v naštvanost. Co tu u sedmi pekel dělá Severus Snape??? Všem už od pohledu je jásné, že nesdílí stejnou idealogii. Vyvražďování mudlů, smíšených a vždyť to znáte. Jakoby už jen svým ošíváním a pohyby těla vybočoval. Proč tu ksakru je. Natáhl jsem k tomu neklidnému stvoření svou mysl. Umění nitrozpytu a nitrobrany jsem piloval již od velmi ranných let, a tak jsem v tom byl mistr. Před pánem zla se to bylo k nezaplacení. Tu a tam jsem mu šikovně podstrčil jinou mýšlenku, či vzpomínku a hned jsem byl u něj v milosti. Přez Severusovu chabou obranu mysl jsem prošel naprosto bez problému. Jen se ošil jakoby mu někdo sáhl na rameno.. JEN. Má velký problém a to jsem ještě netušil celou podstatu věci. Brousil jsem nedávnými vzpomínkami. Proboha! Pojal mě děs. Severus Snape je špeh. Jestli na to přijde...Co on, vlastně kdokoli v tomhle sídle. Můj milý přítelíčku jsi na místě mrtev. Hned, okamžitě a definitivně. Co je to za šílence, si sem takhle napochodovat jako slepá myš rovnou hadovi do chřtánu. Ale tak velkou vinu jsem mu nedával. Moc dobře jsem věděl, čí to byl nápad. Albus Brumbál. To on pohodil tento křehký umaštěný život přímo do roje nepřátel. Viděl příležitost a plně ji využil. Hlupák starý. To si myslel, že tady Severuse čeká čajový dýchánek o paté s čokoládovými sušenkami?
"Tak sse poddíváme co naši nový rekruti vydrží" pronesl pán, přesně to, čeho jsem se bál. Pochechtával se na svém postrovaném křesle. "Vemte si je nastarost" otočil se s tím směrem k nám a vše bylo zpečetěno. Svyžným krokem jsem vykročil rovnou k mému příteli s vědomím, že mučení odemne bude jistě v menší míře, než od ostetních, kteří se v tom přímo vyžívali.

Všude okolo bylo slyšet Cruciatus. Pološílená Balatrix kolem svých obětí poskakovala v šíleném tanci a já došel ke své oběti. Věděl co ho čeká. Pozvedl jsem svou hůlku a vypustil onu kletbu taky. Svíjel se v křečích na zemi , prskal sliny, z očí mu tekly slzy. Hlupák. To je běžná cena za členství smrtijeda. Když bylo po všem většina z nich se mohla sotva hýbat a myslím, že asi tři byli mrtví. Pán zla se svíjel smíchy, jeho podivná chuť byla uspokojena. Zvedl jsem Severuse pod rameny a zatáhl ho do vedlejší chodby. Sotva dýchal. Z vnitřní kapsy svého pláště jsem si vytáhl dokrvovací a posilňovací lektvar a nalil mu je do krku. "Teď, když už mě vnímáš, Severusi, tě odtud dostanu." dostalo se mi jen přikývnutí hlavy. I to stačilo a tak jsem ho podpíral v chůzi až do přemisťovací místnosti v levém křídle sídla. Odtamtud jsem ho asistovaně přemístil na Grimmauldovo náměstí. Nebyl toho schopný a jeho hladina magie momentálně kolísala na pěkně nízké hranici. Zmateně se rozhlížel kolem sebe, evidentně do téhle zapomenuté městské čtvrti obývané povětšinou mudly ještě nezabloudil.

Když jsem ho posadil do mého milovaného křesla v obýváku, přisunul jsem si stoličku a zamyšleně se posadil naproti němu. "Co jsi tam pro Merlinovi vousy Dělal?"
"Poslal mě Brumbál, zjistli, že se něco začíná dít a spojil si souvislosti. To Voldemort mohl za posledních pár ůtoků. Potřeboval někoho uvnitř. A kdo je vhodnější, než zapšklý muž bez rodiny."
"Věděl o tom jak se chová k vlastním smrtijedům, třeba ten přijímací proces, nebo něco co by ho mohlo odradit jen tak mrhat tvým životem, Severusi, protože tahle tvoje akce by se dala přirovnat k sebevraždě. Tři z těch kluků co tam byli s tebou jsou mrtví. Sousto navíc pro Nagini, mazlíčka temného pána. Chápeš? Nemusel jsem to být já, kdo by tě mučil. Mohla se k tobě dostat třeba Belatrix. Pochybuju, že potom by jsi tady se mnou byl schopný vůbec hovořit, natož sedět v křesle.Nemluvě o tvé příšerné nitrobraně. Kdyby kohokoli v té místnosti napadlo, že se podívá na tvé vzpomínky, byl by jsi také okamžitě mrtví. Pokud by se tě nerozhodli pár dní mučit a dostat z tebe nějaké informace o členech Fénixova řádu, aby je mohli také zabít." Jeho bledá kůže pobledla snad ještě víc. Nejspíš si to konečně uvědomil a nepříjemě se v křesle zavrtěl.
"Každopádně, jestli chceš přežít, budeš se muset naučit opravdu hodně věcí. Mohu ti nabídnout jak vědomosti tak úkryt. Tento dům je pod Fideliovým záklínadlem a vědí o něm jen čtyři lidi i s tebou, Pán zla mezi nimi není. Jsem ochotný tě naučit nitrobanu a jiné odvětví magie, které ti přijdou vhod, aby jsi se udržel v kruhu Pána zla a nejlíp se dostal i do toho vnitřního."
"Proč by jsi to dělal, jsi přece jeden z nejdůvěryhodnějších smrtijedů Voldemorta, kdyby se přišlo na to, že pomáháš Brumbálovu špehovi, zabijí tě. Nejsem zase takový hlupák Regulusi, co za to chceš?"
"Chci čas, Severusi, čas ,kdy bude pozornost pána zla obrácena na to jak mu díky tobě Brumbál ničí většinu plánů. Ale víc ti zatím pro svou bezpečnost nemůžu říci. Tvá mysl je příliš otevřena případným útočníkům. Do příštího týdne se rozhodni, jestli moji nabídku přijmeš. Budu tě čekat v Děravém kotli. V opačném případě hodně štěstí, příteli.

Pan Black 2

12. března 2019 v 20:00 | lilik |  Harry Potter svět
Grimmauldovo náměstí

V rituální místnosti jsem si ještě poležel. Měl jsem čas na důkladné seznámení s každým kamenem v podlaze, na který jsem ze své pokroucené polohy dohlédl, Za krk mi ze stropu neustále kapala voda, ale stejně jsem byl naprosto promočený od potu. Po pěti hodinách pro mě konečně přišli dva smrtijedi, kteří mě odtáhli do jednoho z pokojů v druhém patře sídla. Na omnoho mekkčí matraci, než byla podlaha sklepení si mě konečně dovolilo opustit vědomí. Neklidně jsem prospal dva dny, abych znovu nabral sílu. Od toho osudného dne jsem se ocitl v kruhu vyvolených. Smrtijedi. Jméno, které mělo rozsévat panický strach a bezmoc mezi masy kouzelníků. Zatím jsme byly jen politická sekta tvrdě jdoucí za svými cíli. Čistota krve bez příměsy mudlovských šmejdů. To bylo to, čeho jsme chtěli dosáhnout. Ale někde v půlce se to zvrhlo. Prohlašování přešlo v přesvědčování...někdy i násilné. Slova přešla v skutky. Náš pán se nebál ušpinit si ruce.

Viděl jsem kam to spěje, a přesto jsem si nechal dát krvavé znaméní. Později zjistíte proč.

Téhož dne, co jsem se jakž takž zotavil, jsem se vybelhal před Rollvojovo sídlo a za hlučného prásknutí se přemístil na Grimmauldovo náměstí 12. Můj dům se jako vždy mačkal mezi dalšími dvěmi mudlovskými obydlími. Obyvatelé náměstí neměli ani ponětí, že tento dům existuje. Byl pod fideliovým zaklínadlem. Strážcem tajemství zaklínadla byla vždy hlava rodiny. A tak po matčině smrti jsem to byl já. O umístění domu pak věděl už jen sirius a jeho kamarád James. Shledáváte překvapením, že můj pán o tom nevěděl? Nebylo to bezpečné. Jako sídlo svého pobytu jsem mu podstrčil naši letní vilu na jihu Anglie. Posílal jsem tam Kráturu uklízet, řekl jsem mu ať u toho vydává hluk, aby to tam vypadalo obydleně. Krátura byl mírně nevrlý domácí skřítek rodiny Blacků. Mou matku přímo zbožně uctíval a okamžitě běžel vykonat jakýkoli její příkaz. Já si u něj získal jistý respekt až postupem času. Z hlasitého brblání z nespokojenosti se stalo ano pane Blacku a já si nestěžoval.
I teď na mě Krátura čekal ve dveřích s jistým očekáváním v očích. Pořád jsem byl hodně vyčerpaný a tak jsem se sotva dobelhal ke dveřím. Cestou jsem se musel opřít o futra. Jen co se za mnou zavřeli dveře, dům opět pro běžné kouzelnické oko zmizel. V chodbě, kde visel obraz mé matky, jsem se přidržoval o stěnu. Má úmorná cesta skončila ve společenské místnosti hned za kuchyní. Svalil jsem se do příjemného křesla a slastí přivřel oči. Do své ložnice v patře jsem se v momentálním stavu neodvažoval. Krátura mě pozoroval z rohu pokoje, kdybych cokoli potřeboval. Povzdechl jsem si a vyhrnul levý rukáv. Kůže v místě znamení zla byla stále rudá a citlivá na dotek. Zachmuřeně jsem si hleděl na ruku. "Kráturo, dones mi posilující lektvar."
"Jen aby pán nezapomněl, že mu dochází krev ze Salamandra na jeho výrobu," nezapomněl zase něco dodat.
"Koupím ji příští týden, až půjdu na příčnou ulici, tak projdi i ostatní přísady a sepiš, co chybí."
Poklonil se a s prásknutím byl pryč, aby se za minutu objevil vedle mne i s lektvarem. Pak zase zmizel dodělat zadanou práci. Hned jak jsem vypil lahvičku bylo mi o něco lépe. Hladina mé magie se obnovila skoro na původní hodnotu, ale fyzická unavenost úplně neodezněla. Chvíli jsem uvažoval nad výstupem po schodech do mé postele, ale nakonec jsem to vzdal a pohodlněji se usadil v křesle. Usnul jsem v něm už mnohokrát, když jsem studoval magii z knih z přilehlé knihovny, tak proč ne dnes. Skřítek přeze mne ještě přehodil deku a pak už mnou opět zmítali snoví démoni.

Spal jsem opět pěkně dlouho a tak jsem se probudil až následující noc. Krátura byl zvyklý na mé prapodivné stravovací návyky a tudíž na stole vedle mne byla přichystaná snídaně. Pozdní svačina? Říkejte tomu, jak chcete, bylo to prostě plnohodnotné jídlo. Kávu po několika dnech jsem ocenil uznalým mlasknutím. Deku jsem přehodil přez opěradlo a vydal se do své laboratoře. Chvilku jsem se přehraboval v zásobách navařených lektvarů, než jsem našel splaskávací lektvar nanesl ho na napuchlé zápěstí. Kýžený účinek nastal okamžitě a já si konečně oddechl. Po pěti dnech se konečně dalo říci, že jsem docela použitelný. Na stole vedle kotlíků jsem nalezl seznam, který tam nechal krátura a strčil jsem si ho do kapsy. Konečně jsem se mohl odebrat do svých komnat a tak jsem prošel kuchyní zpět ke schodišti, jenž vedlo do horních pater. Prostor domu byl samozřejmě magicky zvětšen. Ale i tak co se nevešlo do půdorysu domu, vzhledem k tomu, že se těsnal mezi dva další domy, rodina Blacků vyhnala do výšky. Mohl jsem být tedy rád za pokoj v prvním patře. Můj dům totiž disponoval dalšími pěti patry a obrovskými podkrovními prostory. dohromady s přízemím to tedy dělalo v součtu osm poschodí. Schody s mistrovsky vyřezávaným zábradlím se tedy kroutily kam až oko dohlédlo. Na každém patře pak byla dlouhá chodba z které se vcházelo do jednotlivých pokojů.

Můj pokoj byl zařízen vcelku stroze v kombinaci bílé, černé a zelené. V místnosti byli další dvoje dveře. Jedny do osobní koupelny a druhé do mé menší laboratoře. Hned jsem za sebou zabouchl dveře do koupelny a nedočkavě se pustil do napouštění vany. Voda se valila hned ze tří kohoutků, takže to bylo hned. Slastně jsem se celý až po krk ponořil do teplé vody a zavřel oči. Konečně jsem ze sebe mohl smýt všechnu tu špínu. Moje alabastrová pokožka byla poněkud zarudlá, když jsem se rozhodl vylézt. Popadl jsem jeden z měkkých ručníků srolovaných do uhledných roliček na jedné z polic a celý se do něj zabalil. Přešel jsem do vedlejšího pokoje a otevřel jednu z šatních skříní. Vyhmátl jsem si černou košili, kalhoty a tmavě zelený kabátec. Černé kožené boty na mě čekaly v rohu místnosti. Zrovna jsem se chystal vyrazit dolů ke krbu, abych se odletaxoval do děravého kotle. V ten moment mě zaškubalo v ruce. Byl jsem předvolán temným pánem.


Oznámení

6. března 2019 v 21:12 | lilik, Cloudy

Změny

Jak jste si jistě všimli, na blogu nastaly drobné změny. Tudíž chci poznamenat, že povídku sourozenci, Deidarův deník a jim podobné najdete v menu pod rubrikou Naruto. Kdyby je náhodou někdo hledal...

Pan Black

5. března 2019 v 20:00 | lilik |  Harry Potter svět
Pan Black

Jsem tady, přímo před vámi. A přesto mě většina z vás ani nevidí. Ve stínu svého bratra jsem nemálo důležitá postava tohoto příběhu. A jediná zmínka o mne je u zničení prvního viteálu lorda Voldemorta. Ti zasvěcení již něco málo tuší o mé identitě, ale zbytek ač vám prozradím, že můj opěvovaný a rodiči nenáviděný bratr je Sirius Black, stále nevědí kdo jsem.
Regulus Black jméno mé. Osvítím vám nyní příběh o prvorozeném synu Walburgy a Oriona Blackových. Zmijozela, smrtijeda a hrdiny jenž skončil v rukou mrtvých hluboko pod nejhlubší vodou oceánu.

Jak již mezi sourozenci bývá zvykem, můj bratr mě nenáviděl. Ať už to bylo způsobeno tím, že jsem byl starší, nebo bratrskou rivalitou. Nezlehčoval to ani fakt, že Sirius byl defakto černou ovcí rodiny. Zní to divně, že? Jak by mohl být probůh někdo černá ovce v černé rodině. Právě to. Sirius nebyl černokněžník, nezabýval se černou magii, neprojevil sebemenší nadání v tomto oboru a jako tečka na dortu, jako rodinná hanba byl zařazen do Nebelvíru.

Mého otce pomalu pohlcovala černota jíž se zabýval a když umřel moje matka zešílela. Dříve hrdá rodina Blacků se začala rozpadat. Sirius utekl ke svému spolužákovi. Nějakému Jamesovi a já zůstal po pohřbu matky v domě sám. Kolektiv mě stáhl s sebou do řad Lorda Voldemorta. Z mého ročníku nebylo jediného zmijozela jež by nebyl omámen jeho ambicemi a protesty proti nečisté krvi.

Podstoupil jsem jako všichni ostatní rituál vpálení znamení zla. Krvavá magie byla zakázaná od dob Grindewalda proto byli nejspíš všichni učastnící se zavázáni kletbou mlčenlivosti. Bolestivá zkušenost. Kamenná rituální místnost pod sídlem Rolvojů byla chladná a nekomfortní. Oběť pro rituál se válela u stěny. Spíše jenom její tělo. Krev kolovala v drážkách obrazce na zemi. A pomalu se blížila až ke mě. Když se vše spojilo v jedno a obrazec se rozzářil, všechny ty znaky se jako had plazily na mou ruku. Řval jsem bolestí. Jako by se do mého těla zakusovalo miliony a miliony hadů. Mé tělo se vyčerpáním svezlo na ledovou zem. Jen jsem vyčerpaně sledoval jak se na mém levém předloktí tvoří obraz lebky. Všechny ty znaky a bolest se v tu ránu začali sbíhat k tomuto místu. Lebka rozevřela své pilovité zuby a z ní se začala kroutit siuleta hada. Mrskal s sebou na mé hořící kůži jako úhoř čerstvě vytažený z vody. Jeho podoba se vypalovala do masa a já už skoro nevnímal. Něco vevnitř se změnilo. Jako by se i kolem mé magie obmotaly smyčky něčí moci. Byl jsem plně v moci lorda Voldemorta, ale v té chvíli mi to nedocházelo. Veškeré mé myšlení pohlcovala ta bolest.
A pak ke mě přišel on. Z každé části jeho těla sršela absolutní moc. Viděl jsem jen jeho nohy, než mi vzal tvář do ruky a přitáhl si mě až k obličeji. Jeho ostré nehty se mi zaryly do tváře.
Teď patříš jenom mě můj věrný služebníku. Tvé tělo, magie i mysl, vše bude sloužit mé věci, mým plánům. Zasyčel na mě a hlavu mi zas pustil.

Ani já jsem tehdy netušil jak se samotný velký lord Voldemort mýlil. Má mysl zůstane vždycky má.

Regulus Arcturus Black

"Můj milý deníčku, píše ti drahý Deidara"

10. října 2016 v 3:00 | lilik |  "Můj milý deníčku, píše ti drahý Deidara"
21.4.
Byly jsme na ústředí akatsuki. Bylo ráno.
V pokoji bylo podezřelé světlo.
Byl jsem líný se zvednout a proto jen dál ležel na podlaze.
Venku bylo bílo.....v dubnu.
Teď mi to doteklo.
Do okna se opíral vítr a s ním na něj dopadali i sněhové vločky.
Nééé.
Jak?
Proč?
Kdy?
Je duben....měli kvést první květiny.
Né, ono nás to tady zase zavalí tou bílou hmotou.
Příroda, pokud eyistuje jako osobnost, je totální cvok.

22.4.
Naprosto bílo.

23.4.
Tobi se vydal ven. Prý si chce hrát na krtka. Ještě se nevrátil.
Nakouknu do zlověstně potemnělého tunelu, pro jistotu z poza dveří.
Zaposlouchám se.
Nic.
Ani žádná vzdálená ozvěna Tobiho blábolení.

24.4.
Tobi se stále nevracel.
Kakuzo začal vypočítávat jak dlouho může vydržet v ledových tunelech jen na své obrovské zbírce lízátek.
"To máme: spotřeba jedno lízátko na hodinu..."

25.4.
Byli jsme jako v pasti.
Vzduch přicházel pouze komínem, ale nyní mohu otevřít i své okno k načerpání jiného vzduchu, než co dýchá uchiha.


26.4.
Už jsou vidět vyhrabané cestičky po Tobim.
Všechny stropy se zbortily a odkryly tak dokonalý labirint.

27.4.
Všude je bláto.
Sníh už definitivně roztál a nahradila ho snad tuna bahna.

28.4.
Dochází jídlo.
Mizí rychlostí světla.
O naše úspory se stará Kakuzo, ale on by nesnesl tak velké utrácení, které obnáší nákup potravin pro celou organizaci.
To obstarává Sasori.....
......Sasori ???
Ticho.


29.4.
Kdo za to může.
Proč Sasori zmizel a kde se nachází momentálně?
Jedna osoba tady zná odpovědi na všechny tyto položené otázky.
Uchiha si uvědomuje svůj zločin a snaží se kručící žaludek utišit granulovaným krmivem pro rostliny.
Marně.
Naopak se mu přitížilo, pro něj z naprosto nepochopitelných důvodů.

30.4.
Suna: Sasori se rozhoduje.
Po obličeji mu stékají nespočetné kapičky potu.
Jeho barikáda zlověstně praská.
Stojí v záchodové míse, v mírně třesoucí se ruce drži splachovadlo.
Má, nemá?
Je na naprosté náhodě kde ho odpadní potrubí vyflusne.
A jak se poučil náhoda je nehorázná svině, takže se klidně může stát, že přistane u Gaary v pracovně.
Jen to ne.
Ač s naprostou jistotou mohl potvrdit, že není nábožensky založen, (kdyby bůh existoval, neskončil by tady), pokřižoval se a zmáčkl splachovadlo.
Poslední záblesk rudých vlasů a Sasoriho nebylo k nalezení.

"Písečný štír"

25. srpna 2016 v 3:00 | lilik |  Jednorázovky
autor: Náš červenovlasý přítel z akatsuki má normální lidské tělo.
Cítí bolest.
Má city.
A taky trochu odevzdanou osobnost
Co se stane stalo se.






Sasori se probudil.
Civěl do bílého stropu.
Nehybně.
Po zádech mu přejel nepříjemný pocit chladu.
Jeho končetiny byly ztuhlé a články prstů neohebné.
Jak dlouho už to vlastně bylo?
Neví.
Přestal počítat dny, týdny, měsíce.
Ani netuší jestli má být nadšený, překvapený, nebo lhostejný.
Po té misi, ano, tam se to stalo. Byl to těžký boj. Loutka, co ho ukrývala v sobě se rozbila a poté útočník rozebral po kousku i jeho.
Byl dokonalá loutka.
Teď už ne.
Po ztrátě vědomí se probral na lůžku s tepajícím tělem.
Neslyšel žádný tichý rytmus ozubených koleček a fungujících páček.
Bylo to znepokojivé.
Jen dunivé ´ůdery pohánějcí krev v žilách.
Rozostřeně vnímal zpocené vlasy přilepené k obličeji.
Byla mu zima, přesně jako teď.
S povzdechem ze sebe ztrhl deku a definitivně tak vypustil všechno neexistující teplo.
Povzdechl si znovu.
Vzduch byl až moc ledový.
Rychle na sebe nasoukal kalhoty a přez síťovaný vršek přehodil černý svetr.
Zimu to nezahnalo.
Pro jistotu přez sebe hodil ještě plášť Akatsuki.
Klapavými kroky vyrazil chodbami.
Lampy podél stěn tvořili mal ostrůvky světla.
Zamračil se.
jeho žaludek se stáhl v gestu protestu.
Další povzdech následoval.
Musel jíst.
Přišlo mu to jako naprostá ztráta času.
Dřív stačilo doplnit jenom olej, aby se jednotlivé součástky o sebe nedrhli.
Za dveřmi jídelny byl Deidara.
Blonďatý mladík mu věnoval zářivý úsměv.
Seděl za stolem a pohrával si s nožem.
"Je nový Sasori-senpai" vyhrkl nadšeně a podával mu zbraň.
Přejel palcem po vyrývané čepeli poté po ostří a nakonec rychlím dotykem vyzkoušel špičku nože.
Projela jím zajímavá myšlenka.
Zajel by nůž do jeho vnitřností stejně hladce jako šroubovák, který dříve používal k opravám?
Deidara si ho vzal s ´úšklebkem zpázky.
Viděl to. Teď v něm bylo tak lehké číst podle výrazu obličeje.
Blonďák se v tom zlepšoval dnem ode dne.
Věděl...a to moc dobře.
Červenovlasý už neměl chuť.
Jíst nechtěl tak jako tak.
Snad později

Sídlem otřásl výbuch.
Sasori by to nazval spíše norou, ale teď neměl čas to řešit.
Zásadní bylo, že se nora bortila.
Kolem něj proběhl Deidara.
Záchvěvy podlahy ustaly.
Osaměl, a pak najednou ucítil chakru.
Narušitelů bylo hodně.
Vyšel do hlavní chodby a zaterasil jim cestu.
Pozastavili se snad jen na vteřinu.
Obestoupili ho.
Mrštně jim uhýbyl a zasahoval vlastní rány.
Řezné rány kunaiem byly na všech.
A potom se to stalo, vlastní krev ho fascinovala na tolik, že přestal dávat pozor.
Chtěl útočníka odhodit svým jedovým štířím ocasem.
Zapomněl ale že tato zbraň, která ho vystihovala byla součástí loutky.
On už byl jen tělo.
Tvrdě ho shodil a on se obličejem pozdravil se špinavou podlahou.
jak smutné.
Je jen handikepované zvíře.
je štír bez bodce.
Ninja ho zasedl tak, aby se nemohl hýbat.
Zapomněl.....na co vlastně ?
Možna na to, že i zvíře se dá chytit a polapit do lidských rukou.
Připadal si tak křehký.
A přesto, přeze vše slyšel ten zrychlený tlukot.
Tep jeho srdce jako tichý výsměch.

The end


Kam dál