"Krvavá růže a smrt"
Gaara: Byla potichu. Podezřele potichu. Nevnímala, jenom seděla v rohu místnosti, tak, jako vždy. Denní rutina. Vstát, jít do kanceláře, jít domů, vypít trochu krve a jít spát. Pořád dokola. S nudícím se Narutem a Sunakou, která se mi co nejvíc vyhýbala. Tak se chovala už od té noci, co u mě spali poprvé. Nevěděl jsem čím to je, ale pomalu a jistě mě to začínalo srát a to doslova. Každý den snášet modrý pohled bez hlasu. Už jsem pomalu zapomněl, kdy naposledy se mnou mluvila. Znovu jsme procházeli městem, chystajícím se k spánku. Tentokrát jenom já a Sunaka.
"Co ti vadí?"
"Cože?"
"Moc dobře víš, co myslím" Ignorace, totální ignorace. Nenamáhala se ani s odpovědí, jenom otočila tvář na druhou stranu. Tak jo, moje úchvatný ssebeovládání si vzalo dovolenou a já Sunaku hned za dveřmi domu přirazil ke zdi. Zase otočila hlavu na stranu, jako by se mě snažila nevnímat. Zarazil jsem se. Ucítil jsem vůni krve. Její krve. Tu chuť si pořád pamatuju. Jsi kazakage, tak se ovládej, řval jsem na sebe v duchu. Ale v koutě mého vědomí se začalo probouzet ještě něco. Já to ještě nezmiňoval.....je tu taková drobnost...ha...trochu větší drobnost. Jsem posedlí démonem. Shukaku ji taky cítil, tu vůni. Kuso. Zaobíraje se vnitřní konverzací se shukakem jsem tak trošku zapomněl na realitu. Po tepně na krku mi právě přejely něčí rty.
Sunaka: Už to prostě nevydržím. Snažila jsem si držet odstup, o jeho krvi se mi snad i stálo a ten červenovlasej idiot ke mě nakluše tak blízko. Na zadní části toho hábitu by neměl mýt Kazakage, ale hlavní chod. Nesmím to udělat. K čemu vlastně je to přesvědčování, stejně to udělám. Rty jsem následovala tepnu na jeho krku až na rameno a tam jsem tesáky zabořila pod jeho bílou kůži.
Gaara: Chvilku jsem nechápavě koukal do rudých zozniček a co, kdy, proč,jak? O pár vteřin později už jsem neměl ani trochu zájmu řešit tyhle otázky. Upadl jsem do stavu sladké euforie. Do těla mi procházelo hodně silné opium od čistokrevného a nad mojím neexistujícím vědomím přebíral moc Shukaku. Doslova jsem se na ni sesunul a zakousl jsem do tepny na krku. Už to nejde vrátit. Teď už ne. Byli jsme propojení. Ona pila mojí krev a já její. Rýsující se krvavé růže na lopatce byly pečetí, které se už nezbavíme.
"Doprdele Gaaro"
Odtrhla se odemně. Přiblble jsem se šklebil a pomalu se sesouval na podlahu. Ano, někteří by řekli, že mi tak ůplně nedotekli následky, ale omyl. Horlivě jsem přemýšlel, jestli měl nějáký Kazakage v historii Suny na zádech krvavou růži.
Nikdo-dospěl jsem k zničujícímu závěru- kdyby to zjistili, mě by vystěhovali a zbavili funkce a jí by nejspíš veřejně popravili. Nevěděli, že je čistokrevná a je nemyslitelné, aby měl kazakage svazek s níže postavenou osobou. s tímhle zjištěním jsem pomalu opouštěl realitu a upadal čím dál tím víc do náruče bezvědomí.
Sunaka: Výborně, to mám za to, že se s někým víc sblížím. Teď mi nezbívá nic jiného, než odejít. Zavázala jsem Gaarovi záda obvazem, aby to nebylo vidět a zanechala ho v klidu spát. Naposledy prohrábnu rukou rudé vlasy a musím si opakovat, že je to tak nejlepší.
Venku ale není klid jak jsem očekávala.
K vesnici přicházejí akatsuki. Ironie osudu. Zrovna, když chci odejít.
Už dorazili nad vesnici.
Mezi nimi leží bezvládné tělo, mě až moc povědomé.....jeden z nich ho zkopnul dolů.
Svět se zastavil a tělo mého bratra pořád padá.
Nic se nehýbe.
Smrt čistokrevného upíra je opravdu impozantní, tak připadá ostatním, mě ne.
Dva metry, jeden metr a dutý náraz.
Jeho tělo se začíná rozpadat, až se nakonec rozletí na miliony drobných třpytících se částeček, které se vznesou do vzduchu.
Rudě.
Vidím rudě.
Zděšené tváře.
Mířím k nim, teď už je mi všechno jedno.
Člověku se už opravdu nepodobám a první z akatsuki schytá zásah pařáty, nebo tím, co zbylo z mojí ruky.
Tah odspoda nahoru.
vytřeštěné oči.
A mrtvé ruce, které se snaží srovnat zpět roztrhaná střeva.
Čistá krev našeho vymřelého rodu se dere na povrch a já ji pro tentkrát nebráním.
Nemají ani čas se bránit a za chvíly zž nemají ani život.
celá vesnice je plně zaujatá mím zjevem.
Pořádně se koukněte, ano čistokrevná a nevyhynuli už?
Do dlaně chytím to poslední co z Kioshiho zbylo a milou třpytku zavřu do průhledného amuletu, který od teď a navždy bude v kapse mého pláště.
Už nemám důvody zůstat, všechny zárodky citů utlumila smrt.
Smrt posledního z rodiny.
Za sebou už nechám jenom krvavé otisky podrážek v písku a dva mrtvé Akatsuki.
Vypadá to, že opět navštívím svoje sídlo.
Ještě nikdo z nepověřených tam nikdy nenašel cestu.
Místo kde budu moci několik desítek let spát bezesným spánkem bez myšlenek a bolesti, která mě trhá zevnitř.
Co teď jsem?.......jen střepy roztrhané duše.
THE End
aneb konec serie